Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je tu jeseň, poďme si povedať, ako znie nová KATATONIA. Toto sú presne tie dni, keď sa hudba švédskych melancholických nezmarov najlepšie rozlieha všetkými temnými zákutiami duše verného poslucháča. Toto je ten čas, keď spomienky na časy minulé ožívajú v najväčšej intenzite, dorážajú s najsilnejšou rezonanciou. Bolesť aj následná úľava prichádzajú v najmasívnejšej podobe. Áno, jeseň tejto muzike najviac pristane.
You wait by the river Days are long and melt right into nothing You wait for my eyes And who else is waiting for the summer sky
Samozrejme, že novinka „The Fall Of Hearts“ je albumom skrz-naskrz letným. Sťaby hrdý majiteľ krásneho digipacku som ho za ostatné štyri mesiace potočil nespočetne veľakrát. Júnové, júlové a augustové cesty po západnom a strednom Slovensku v tom príjemnom, akurátne horúcom a prajnom lete roku 2016 budú pre mňa navždy spojené aj s týmito skladbami. A stále sa ich neviem nabažiť, s chuťou toto opulentné, takmer 70 minút trvajúce dielo počúvam stále dokola aj teraz, na konci septembra. Štýlovejšie a zmysluplnejšie je však o ňom písať až v týchto dňoch, na jeseň.
Je to veľmi osobné. Prišiel som totiž na zaujímavú vec – takto veľmi ma KATATONIA nebavila už celých 15 rokov. Áno, „The Fall Of Hearts“ je pre mňa po „Last Fair Deal Gone Down“ tým najlepším, čo kedy táto famózna banda vydala.
Aj keď sú to za tie roky už v podstate dva úplne odlišné svety, hudobný výraz kapely má stále rovnaké jadro. KATATONIA má okamžite rozpoznateľný štýl, ten podmanivý smútok a žiaľ v precíznom inštrumentálom prevedení si jednoducho nemôžete pomýliť. Kľúč k pochopeniu všetkého je v progresívnom zmýšľaní dvoch pilierov kapely – Jonas a Anders idú stále vpred, bez ohľadu na turbulencie v hudobnom svete či v radoch vlastného hudobného telesa.
Krásne to vysvetlil Mikael Åkerfeldt v rozhovore pri príležitosti vydania literárneho diela „The Book Of Opeth“, keď spomínal na najťažšie časy svojej kapely. Na momenty, keď chcel všetko vzdať a vykašľať sa na hudobnú kariéru. Vtedy ho vždy dokázal podržať jeho najlepší kamarát – Jonas Renkse. Dodával mu optimizmus a odvahu v hľadaní vlastnej cesty, vieru v muzikantskú progresivitu, odlišnosť, originalitu. Obaja tomuto všetkému zostalí verní dodnes.
Baví ma, ako prefíkane dokáže KATATONIA obaľovať tú dobre známu prapodstatu svojej hudby. Tú uhrančivú odpoveď švédskych (death) metalistov na gotickú hudbu 80. rokov. Je to tam stále, aj po všetkých tých rokoch. A rovnako dôležitá je progresívna nadstavba, hovorme jej „americká spojka“ - to sú presne tie počuteľné ozveny DEFTONES a vplyvy TOOL či A PERFECT CIRCLE. Perkusie, vzrušujúce rytmy, pulzujúca elektronika. Všetko to tam je, všetko to dáva dokonalý zmysel, znie to moderne, chytľavo, jednoducho výnimočne.
Košaté kompozície presahujúce sedem minút – hneď úvodná „Takeover“ či magická „Serac“. Hudobné zákutia, v ktorých je radosť zablúdiť. Hitovky ako singlová „Serein“ (tie dva refrény a protirytmy na činely ma vždy spoľahlivo dostanú) alebo famózna „Last Song Before The Fade“ (asi najlepšie vystihujúca súčasnú tvár kapely), rovnako tak srdcervúca klipovka „Shifts“... dalo by sa pokračovať a ku každej jednej skladbe pridávať ódy a superlatívy. Nenachádzam slabé miesto, jedinú výhradu si možno zaslúži zvuk – na môj vkus je príliš vyleštený, umelý, chladný, málo dýcha a žije, pri trochu staromódnejšom prístupe k záverečnému mixu by bol celkový dojem z umeleckého diela absolútne dokonalý.
Viem, že nás čaká ešte veľmi kvalitná hudobná jeseň a vzrušujúci záver roka, ale „The Fall Of Hearts“ a „Magma“ sa u mňa po deviatich mesiacoch tohto roka bok po boku bijú o titul najlepšieho metalového albumu. Veľmi príjemné zistenie pri takej srdcovke, akou pre mňa bola KATATONIA po väčšinu ostatných pätnástich rokov. Vstupenky na viedenskú show s predskakujúcimi islandskými sympaťákmi AGENT FRESCO 7. októbra v Arene už mám samozrejme niekoľko týždňov zamagnetkované na chladničke.
Viem, že nás čaká ešte veľmi kvalitná hudobná jeseň a vzrušujúci záver roka, ale „The Fall Of Hearts“ a „Magma“ sa u mňa po deviatich mesiacoch tohto roka bok po boku bijú o titul najlepšieho metalového albumu.
1. Takeover
2. Serein
3. Old Heart Falls
4. Decima
5. Sanction
6. Residual
7. Serac
8. Last Song Before The Fade
9. Shifts
10. The Night Subscriber
11. Pale Flag
12. Passer
Vidím to přesně opačně. Krize, která definitivně započala v roce 2009, zdá se, nikdy nebude mít konce. Přes hrstku zajímavých útržků mi „The Fall Of Hearts“ i po měsících útrpných a vysilujících poslechů vychází především jako album plných nudných a banálních písní, zcela postrádajících kouzlo a charisma „původní“ KATATONIE.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.